Dalším zajímavým příkladem historických střech a krovů, které si společně projdeme, je střecha hlavních budov mikulovského zámku. V následujícím článku se zaměříme především na poválečnou rekonstrukci zámku a zapojení architekta Františka Oplatky do jeho obnovy, kdy pro zámek navrhl unikátní krovové konstrukce. Jejich sbíjené nosníky dodnes bezpečně přemosťují a funkčně zastřešují rozlehlé organicky rostlé půdorysy hlavních budov zámku. Svým tvarem zároveň citlivě respektují historický charakter objektu a podtrhují architektonickou kontinuitu střech, spojující tradici s moderní poválečnou stavební technikou.
Mikulovský zámek – od románského jádra k empírové podobě
Stavební vývoj mikulovského hradu a zámku představuje komplexní proces, který odráží proměny vojenské strategie, architektonických trendů i společenských potřeb jednotlivých epoch. Původní románské jádro vzniklo na počátku 13. století (kolem roku 1230) jako strážní pevnost Přemyslovců, posléze přebudovaná ve 14. století Liechtensteiny na gotický úsekový hrad se sofistikovaným obranným systémem zahrnujícím břitovou věž a vícestupňová předhradí. Rozvoj palných zbraní a hrozba tureckých vpádů vedly v 16. století k renesanční přestavbě, která proměnila hrad na hvězdicovou pevnost s bastiony a dělostřeleckými postaveními. Na přelomu 16. a 17. století zahájili Dietrichsteinové rozsáhlou transformaci v reprezentativní rezidenci manýristického a raně barokního charakteru, doplněnou o terasy, oranžerii, divadlo či monumentální vstupní portály. Střechy zámku byly tehdy realizovány jako šindelové s olejovým nátěrem v červené barvě. Po ničivém požáru roku 1719 byl zámek přestavěn vídeňským architektem Christianem Alexandrem Oedtllem. Původně trojpodlažní budovy byly tehdy sníženy o jedno patro a sjednoceny jednoduchou fasádou. Další úpravy v 19. století (1827–1839) přinesly empírové prvky a nové dopravní napojení, čímž se završil více než sedmisetletý stavební vývoj areálu.
Poválečná katastrofa – zlom v dějinách zámku
Plynulý stavební vývoj areálu byl však násilně přerušen. Po druhé světové válce zasáhla mikulovský zámek katastrofa, která dramaticky ovlivnila jeho stavební vývoj. V roce 1945 při posledních bojích vypukl v hlavních budovách zámku rozsáhlý požár, přičemž do dnešních dnů zůstalo nevyjasněné, co bylo jeho přesnou příčinou. Plameny zcela zničily střechu, historické krovy i většinu interiérů, přičemž staticky narušily klenby a došlo k propadům stropních konstrukcí. Následkem požáru zůstaly obvodové zdi a část hlavních nosných prvků, avšak interiérová výzdoba, veškerý mobiliář i knihovna Dietrichsteinů lehly popelem. Není bez zajímavosti, že zámek sloužil tehdy německé armádě jako sklad ukořistěných cenností a požárem tak bylo zničeno i „12 železničních vozů uměleckých předmětů z Normandie, kompletní garderoba vídeňské opery, včetně látek a šicích strojů, sbírky brněnského zemského muzea, včetně jeho nejcennější paleolitické sbírky“. V bezprostředně poválečných letech probíhaly na budovách zámku pouze zabezpečovací práce, které měly zabránit úplnému zřícení objektu, systematická obnova se ale oddalovala z důvodu nedostatku financí i koncepce dalšího využití. Teprve v 50. letech se začaly díky nově založenému Spolku pro obnovu Mikulovského zámku objevovat konkrétní návrhy na rekonstrukci, jež nakonec vyústily v postupnou obnovu pro potřeby Regionálního muzea. Požár z roku 1945 se tak stal mezníkem, který určil podobu moderních snah o záchranu a nové funkční začlenění mikulovského zámku.
Otakar Oplatek – architekt, který dal zámku nový život
Klíčovou osobností poválečné obnovy mikulovského zámku se stal architekt František Oplatek (1907–1985), který od roku 1948 systematicky řídil záchranné a rekonstrukční práce. Na obnově zámku se podílel především prostřednictvím detailně zpracovaných projektových dokumentací, které navazovaly na zaměřovací práce provedené v roce 1948. Jeho návrhy se soustředily na zastřešení hlavní budovy a statické zajištění zdiva. Střecha měla být obnovena do původního tvaru před požárem. V té podobě se však kvůli velké půdorysné šířce budov střechy většinově sestávaly ze zdvojených střech, uprostřed nad vnitřními nosnými zdmi se žlaby pro odvod vody. Oplatkův projekt oproti tomu počítal s konstrukcí krovu ze sbíjených dřevěných nosníků vynášejících v několika úrovních vaznice s krokvemi, a doslova přemosťujících složité půdorysy budov zámku. K příčnému ztužení navrhl v patě plných vazeb ocelová táhla. Navrženou krytinou byla bobrovka na hustém laťováním a pro horní část střech nad dřívějšími žlaby plechová krytina s povrchovou úpravou v barvě pálené střešní krytiny. Součástí návrhu bylo i vyztužení nosného obvodového zdiva železobetonovými věnci při zachování původního profilu římsy a zajištění hlavní věže pomocí železobetonových pasů.
Projekt zastřešení hlavní budovy z roku 1951, který byl schválen památkovým úřadem, zahrnul i protipožární opatření, například dělení půdního prostoru protipožárními stěnami a aplikaci protipožárních nátěrů na dřevěné prvky krovu. V roce 1953 proběhla také rekonstrukce zastřešení věže, která získala opět barokní tvar, ovšem s novodobou vaznicovou krovovou konstrukcí. Významná byla také Oplatkova koncepce nového funkčního využití zámku – přizpůsobení interiérů potřebám Regionálního muzea, což si vyžádalo dispoziční úpravy a instalaci nové technické infrastruktury. Pod jeho vedením proběhly rovněž práce na postupném sjednocení fasád a částečné obnově barokních detailů. Oplatkova činnost představuje příklad citlivé a odborné rekonstrukce, kdy byla památka zachráněna před zřícením a zároveň získala nový kulturní a společenský význam. Jeho zásluhy jsou dodnes spojovány s moderní etapou vývoje mikulovského zámku.
Nový krov, který si můžete prohlédnout na fotkách z exkurze po mikulovských krovech na jaře roku 2025, je tvořený nosníky ze sbíjených prken, které vynáší vaznice s krokvemi. Jde o unikátní konstrukci navrženou na míru velkým rozponům a požadovanému jednotnému sklonu střech zámku.
Text: Ing. et Ing. Soňa Křivánková foto: autorka a Martin Čtverák
Autorka se specializuje na stavebně technické průzkumy a diagnostiku historických krovů a dřevěných konstrukcí od vlastních průzkumů až po prováděcí projektovou dokumentaci. Pomáhá majitelům, správcům, architektům a projektantům s plánováním a realizací oprav a rekonstrukcí krovů i celých památkově chráněných objektů.
Titulní foto: Pohled do krovu zámku nad jeho půdorysně nejširší částí. V původním řešení zde byly dvojité střechy nad vnitřní nosnou zdí s okapním žlabem.
Literatura a zdroje:
HRBKOVÁ, Marcela. Otakar Oplatek a rekonstrukce historické architektury po roce 1945. Online. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. 2014. Dostupné z: https://theses.cz/id/cni43p/.
Článek původně vyšel v časopise Střechy-Fasády-Izolace (č. 8/2025), který si můžete objednat formou předplatného, případně v online verzi na Digiport.cz, kde najdete také archiv časopisu.