Přehledný srovnávací článek ke svému 30. výročí připravila společnost Weber, která je divizí skupiny Saint-Gobain, a na českém trhu působí již od roku 1990. V Česku patří k nejvýznamnějším dodavatelům a výrobcům vysoce kvalitních stavebních materiálů, jako jsou fasády, zateplení, sanační a nátěrové materiály, jádrové omítky a štuky, betony či technické malty a hydroizolace.
Společnost Weber zaměstnává více než 300 pracovníků a disponuje celkem pěti výrobními závody, které se nacházejí v Praze, Liberci, Kozojedech, Prostějově a Šternberku. Za 30 let od dodavatelů nakoupila zboží a suroviny za zhruba 8,8 miliard korun a svými materiály zateplila přibližně 100 km2 fasád domů. Celková hmotnost materiálů dodaných na trh je pak 3,680 milionů tun. Další zajímavosti už nabídne samotný článek.
JAK VYPADAL TYPICKÝ FASÁDNÍK A JAKÉ BYLO JEHO POSTAVENÍ?
Fasádník vždy hrdě nosil bílé montérky, které fasoval – odlišovaly ho od ostatních řemeslníků, např. elektrikáře, instalatéra a topenáře, kteří nosili pracovní mundúr modré barvy, v zimě pak přes to oblíbený vaťák. V dané době platilo heslo „Fasádník – to je řemeslník“ – ve společnosti tedy šlo o velmi váženou pozici přirovnávanou ke stavbyvedoucímu. Fasádníci často fungovali jako specializované čety v rámci velkých národních stavebních podniků typu Pozemní stavby v tehdejším ČSSR. Pro srovnání – tyto čety by počtem zaměstnanců mnohonásobně převýšily dnešní společnosti, jako jsou Skanska, Metrostav apod. Naopak vůbec se fasádníci neangažovali v druhém typu firem té doby – krajského formátu (Okresní stavební podniky, Lesní stavby atd.) – ty totiž nedostávaly tak velké zakázky a vystačily si s cca 50 až 100 zaměstnanci-zedníky, kteří zastali veškerou stavební práci.
JAKÉ POUŽÍVAL FASÁDNÍK NÁŘADÍ?
Nářadí odpovídalo užitým materiálům a lišilo se na úrovni práce pro podniky a na vlastní pěst. Velké firmy už disponovaly strojními míchačkami, protože měly velké zakázky. Živnostníci však byli vybaveni zcela základně, každý tedy měl svůj vercajk – lžíci, kladivo, šňůru, hladítko a láhev piva. Fasádnická lžíce byla větší než klasická, aby si na ni zedník nabral větší množství omítky a byl rychlejší. Dále používal dřevěnou vodováhu a olovnici na měření roviny omítníků, skoby, zednické kladívko a dřevěné hoblované latě ke stahování omítek.
Na velkých stavbách pak člověk občas zahlédl i zmiňované první omítkářské stroje – velké dieselové agregáty s průměrem hadice 120 mm (pro představu – takový je průměr hadice u fekálního vozu) – dnes se používají hadice s průměrem max. do 35 mm. Práce s takovým strojem byla v tu dobu velmi fyzicky náročná a také nebezpečná.
KOLIK SI FASÁDNÍK VYDĚLAL?
Vydělával nadprůměrnou mzdu – prakticky jako stavbyvedoucí. Za hodinu práce dostal 25 Kčs, což činí přibližně 3 000 Kč/měsíc, v té době solidní nadprůměr. Navíc bujelo melouchaření. Velkou část příjmů tak tvořily melouchy. Dnes si tradiční řemesla, jako zedník a fasádník, vydělají ve stavebních firmách cca 250 Kč/hodina, záleží přitom vždy na daném regionu. V současné době však již řemeslo fasádníka, jak existovalo před třiceti lety, na trhu nenajdeme. Rozpadlo se do několika konkrétních specializací.
JAK A NA JAKÝCH ZAKÁZKÁCH FASÁDNÍK PRACOVAL?
Mít na stavbě soukromníka byla v počátcích doby módní záležitost, takže práce bylo dostatek. Zpočátku si navíc všichni mysleli, že lepší bude pracovat sám na sebe. Postupný nástup velkých forem a organizací však tento trend zpomalil a i praxe řemeslníkům ukázala, že jednodušší bude pracovat jako subdodavatel či externista větší firmy.
Fasádník byl přitom závislý na počasí, protože v té době ještě vývoj materiálů nebyl tak daleko – stavební sezóna se zahajovala na Josefa a ukončovala se sv. Václavem. Vše se ale změnilo několik let po revoluci, kdy klasický písek, vápno a cement nahradily pastovité omítky, které šly navíc jednoduše aplikovat.
Za totality si rodinný domek musel stavět každý sám – svépomocí, s pomocí rodiny. Stavební podniky stavěly jen státní zakázky – jen bytovou, občanskou a průmyslovou výstavbu.
Kdo si pamatuje, jak probíhala výstavba před 30 lety, nejspíš si vybaví hromadu písku, sud s vápnem a míchačku. Ti, co byli více zataženi do výstavby, si navíc vzpomenou na traverzy, hurdisky, nějaké cihly či škvárobetonové bloky. Na pomyslné špici stavebních hmot byla asfaltová lepenka, heraklitové desky a skelná vata. Pytel s cementem o váze 50 kg by dnes stěží unesl trénovaný stavař, dříve byl etalonem použitelnosti lidské síly ve výstavbě.
JAK DLOUHO MU PRÁCE TRVALA?
Pracoval od 7:00 do 15:30 hodin, v létě pracovali někteří i od 6:00.
Práce mu trvala mnohem déle, jelikož se naprostá většina omítek připravovala – míchala ručně na stavbě z dovezených volně ložených směsí a omítky se nahazovaly ručně nebo lžící. Prefabrikované směsi, mimo břízolitu a Unifasu, v ČSSR neexistovaly. Takže produktivita v té době byla opravdu výrazně nižší.
Pravidelně se chvátalo, když byl materiál a vhodné počasí, a naopak se čekalo, když materiál nebyl, což bylo v socialismu časté.
JAK SE ZMĚNILY CENY VE FASÁDNICKÉM ŘEMESLE?
Současné navýšení cen není tak veliké, když jej porovnáme s aktuálním průměrným výdělkem populace.
| Ceny za práci
před 30 lety (za 1m2) |
Cena za práci dnes | |
| Vrchní štuková omítka | 17 Kčs | 150–200 Kč |
| Malba | 2 Kčs | 25–35 Kč |
| Obklady, dlažba | 130 Kčs | 500 Kč |
| Cena za materiál
před 30 lety |
Cena za materiál dnes | |
| Kazetový podhled | 110 Kčs | 200 Kč |
| Příčka oboustranně opláštěná | 140 Kčs | 320 Kč (bez montáže izolace) |
| Podhled | 210 Kčs | 290 Kč (bez montáže izolace) |
JAKÉ BYLY NEJOBLÍBENĚJŠÍ DRUHY A BARVY OMÍTEK?
Před 30 lety: klasické minerální omítky a štukové omítky jako povrch, břízolitové omítky; v minulosti se lidé nebáli jít do barev – vznikaly tak fasády nejčastěji v odstínech žluté, meruňkové či oranžové.
Dnes: pastovité probarvené omítky, u kterých odpadá nutná technologická přestávka pro vyzrání; v menší míře štukové omítky nebo břízolitové omítky; nejoblíbenější barvou omítky je bílá, pak světlé odstíny šedé a hnědé.
Zdroj: tisková zpráva společnosti Weber