Řemeslo se ze současné společnosti pomalu vytrácí, o to víc je obdivuhodné, že existuje rod, kde se pokrývačina dědí už ve čtvrté generaci. Navíc jde vždy o opravdové pány pokrývače a mistry svého řemesla. Výrazným představitelem pokrývačského klanu je pan Jiří Vrňata, který v dubnu oslavil 75. narozeniny.
Jak jste se k pokrývačině dostal, pane Vrňato?
Otec byl pokrývač, stejně jako všichni tři mí bratři. Takže mi vlastně moc jiného nezbývalo, abych neporušil rodinnou tradici. Historie nebo fotografování mě sice bavily víc, ale dal jsem se na řemeslo. Dodnes toho nelituju, bylo to správné rozhodnutí.
Měl jste pro řemeslo průpravu z rodiny?
Protože jsem byl z bratrů nejmladší, dostával jsem vždycky nejhorší práci. Byl jsem takový ten otloukánek, až na konci řady. Ale když se na to s odstupem času dívám, tak to bylo jenom dobře. Naučil jsem se pokrývat problémová místa, do kterých se bratrům nechtělo. Z toho žiju dodnes.
Zakladatelem pokrývačské tradice byl tatínek…
V jeho mládí na konci 20. let minulého století bylo řemeslo prestižní záležitostí. Mohl na něj jít jen díky tomu, že babička měla na Libuši velký obchod s husami, takže si mohla dovolit dát tatínka do učení. Samozřejmě se učil v Praze, kde dělával různé stavby a střechy, takže řemeslo dostal do krve. Co sám znal, se nás pak všechny snažil naučit. Diskusi nikdy moc nepřipouštěl, co řekl, to byl zákon. V práci to platilo dvojnásob.
Takže jak to přesně bylo?
Otec měl živnost a každá ruka na stavbě byla dobrá. Proto jsem už v deseti lezl s bráchy po střechách. Řemeslo přišlo až potom, až jsem se šel učit. Týden jsem tenkrát chodil do školy a týden už byl na stavbě. Žádné dílny nebo práce na modelech, od začátku jsem byl přímo v partě pokrývačů. Učil jsem se od nich chodit po střeše, zakládat střechu, dopravoval jsem materiál, míchal ručně maltu…
Celý rozhovor si můžete přečíst v červnovém vydání časopisu Střechy-Fasády-Izolace, které je k objednání formou předplatného nebo v online verzi na Floowie.cz, kde najdete také archiv časopisu.