V seriálu o osobnostech Cechu klempířů, pokrývačů a tesařů ČR se s námi o svůj životní příběh podělil tentokrát pan Jaroslav Straka, který je přednostou libereckého regionu.
V roce 1968 jsem nastoupil na VŠCHT v Pardubicích. Vše se vyvíjelo celkem dobře, až do ledna 1969, kdy se upálil Jan Palach. Naivní protesty, kterými jsme si mysleli, že změníme dění v bývalé ČSSR, vedly k tomu, že jsem byl jeden z těch, kteří věnovali více času protestům a stávkám než řádnému studiu. A tím mé působení na VŠCHT rychle skončilo.
Rozhodly slušný příjem, legrace a svoboda myšlení
Věděl jsem, že v co nejbližší době bude mou povinností nastoupit na základní vojenskou službu, tak mně bylo takřka jedno, co budu dělat a kde budu začínat jako pracující dělník.
Vybral jsem si tedy takovou příležitost, kdy mně jeden vzdálený příbuzný, který mě znal, nabídl práci, která mně v dané době nabízela relativně slušný příjem, srandu v práci a i určitou svobodu myšlení. Nastoupil jsem jako pomocný dělník (přidavač) do party pokrývačů. Jednalo se o perfektní sehranou a příjemnou partu lidí, kteří měli větší radost z toho, že jim říkali páni mistři, než jestli naše osvobozená republika úspěšně završí vstup do komunismu. Tím, že si mohli sami ovlivňovat a řídit čas v práci podle počasí a svých potřeb, tak to nazývali socialistická svoboda. Moc se mně to v dané době líbilo.
Nikdy však nezapomenu na mé přijetí, kdy u první svačiny se začalo mluvit a řešit to, co jim já jako neuměl mohu pozitivního a prospěšného přinést do jejich party, mimo to, že jsem byl mladý a silný. Nicméně závěr nejstaršího, toho, co mě tam přivedl, byl: „Pánové, rozhodl jsem, jeden chytrej je za deset blbejch. To platilo a platí vždycky, protože když nebude blbej, tak se řemeslo naučí i u nás.“ Ten, který tuto památnou větu pronesl, je pan Bohdan Kizyma, kterému jsem později dělal i šéfa. Nesmírně si ho vážím jako člověka, letos oslaví již 85 let. A tehdy jsem si řekl, že až se vrátím z té vojenské převýchovy, tak se k těmto lidem určitě vrátím, pokud mě přijmou, a bude ze mě pokrývač.
Když jsem se vrátil z vojny, věděl jsem již, že svoboda v práci je něco, za co stojí žít, co dělá radost. Zůstal jsem u střech. Poznával jsem zajímavé a hodné zákazníky, neboť pokrývačů bylo pro práce v soukromém sektoru strašně málo. A postupně, jak jsem se opravdu učil, zlepšoval a zdokonaloval, jsem si najednou stále víc uvědomoval, že když nás vítali slovy „Jé, konečně jsou tady páni mistři“, tak to už trošku začalo platit i na mě. V této době jsem se potkával i seznamoval jak s vynikajícími řemeslníky, tak i s těmi, jejichž kvalita provedené práce respektovala základní hesla socialismu, např. „Vejška to vynese“ a „Po nás potopa“. To začala být pro mě doba, kdy jsem již byl schopen zhodnotit a pochopit, co je nebo není kvalitní práce.
Celý článek si můžete přečíst v březnovém vydání časopisu Střechy-Fasády-Izolace, které je k objednání formou předplatného nebo v online verzi na Floowie.cz, kde najdete také archiv časopisu.