NA WEBU ČASOPISU STŘECHY-FASÁDY-IZOLACE „OTEVÍRÁME“ NEJZAJÍMAVĚJŠÍ REPORTÁŽE A ROZHOVORY, KTERÉ BYLY V MINULÝCH LETECH PUBLIKOVÁNY V TIŠTĚNÝCH VYDÁNÍCH.
Jen málokterý krytinový materiál se může pochlubit tak poutavým příběhem a dlouhou historií jako břidlice. Vždyť je jí věnováno dokonce celé muzeum! Najdete ho nedaleko Opavy ve městě Budišov nad Budišovkou v srdci oblasti nazývané Krajina břidlice, jež je protkána sítí naučných stezek. Ty vás provedou kolem bývalých břidlicových dolů, štol, lomů, hald i překrásných staveb, domky počínaje a kapličkami a kostely konče, se střechami umně pokrytými stovkami šedočerných plátů.
Muzeum břidlice, které sídlí v budově bývalého vodního mlýna z 18. století – jak jinak než s břidlicovou střechou –, vás prostřednictvím interaktivní expozice plné nářadí, vzorků a bohaté fotodokumentace seznámí s historií a současností těžby tohoto cenného nerostu, jeho využitím a v neposlední řadě také s jeho vznikem spojeným s geologickým vývojem Země. „Asi před 350 miliony let bylo v této oblasti mělké moře, na jehož dně se usazovaly jíly, písek a hlína, z nichž postupně vznikala břidlice. Vlastně můžeme říct, že je to takové tuhé mořské bahno,“ vysvětluje vznik tmavé horniny Jana Pavlů, průvodkyně Muzea břidlice v Budišově nad Budišovkou. „Zajímavostí je, že než se v našem regionu začala těžit břidlice, nechal tu Václav II. dolovat olovo a stříbro. To se pak vozilo do Kutné Hory, kde se z něj razily pražské groše. Těžba břidlice u nás pak byla zahájena v druhé polovině 18. století. Ze začátku byla dobývána v povrchových lomech, ale protože tady bývaly tuhé zimy, břidlice byla často zvětralá a pláty ze střech – to se ještě k upevnění používaly železné hřebíky – padaly a musely se často vyměňovat.
Teprve až v druhé polovině 19. století se začala břidlice těžit v hlubinných amarových dolech. To už byl materiál kvalitní, vláčný, dobře se s ním pracovalo a navíc se začaly k upevňování používat vhodnější měděné hřebíky. Střecha z takové břidlice vydržela i sto let!“ akcentuje Jana Pavlů a dodává, že jedním z nejhlubších českých břidlicových dolů sahajících až do hloubky 150 metrů je bývalý důl ve Velké Střelné. „Vlastnil jej Jan Říhák, jeden z největších českých odborníků, co se těžby a zpracování břidlice týká. Důl nechal odvodnit a elektrifikovat a zaměstnával tam asi stovku horníků, z toho deset německých odborníků. Břidlice z jeho dolů – vlastnil například i důl v Hrubé Vodě – byla skutečně špičková. Díky tomu ji vyvážel nejen do celé Evropy, ale dokonce i do Ameriky!“ pokračuje průvodkyně ve vyprávění příběhu, který se přelévá do druhé světové války, v jejímž průběhu byla firmě těžba zakázána. „Po válce se Jan Říhák snažil těžbu zase rozjet, pak ale přišel rok 1946, vznikl vojenský újezd Libavá, a to byl konec. Těžba mu byla zakázána, přišel o zakázku v řádech několika milionů korun a z boháče se stal chudák…
Pracoval pak ještě v několika dolech, ale odevšad ho kvůli jeho předešlému kapitalistickému podnikání vyhodili. V 60. letech se břidlice opět začala těžit, protože bylo třeba opravit několik hradů, zámků a historických budov. Pana Říháka volali pokaždé, když se v dolech něco pokazilo. To se jim pak tak výjimečný odborník, jehož vrcholným dílem byla uznávaná odborná publikace Přírodní břidlice a její využití, hodil… Zemřel v roce 1970 v Olomouci,“ uzavírá Jana Pavlů vyprávění o osudu velké osobnosti z oboru zpracování břidlice a upozorňuje na to, jak namáhavé dolování nerostu bylo. „Byla to nebezpečná, fyzicky ohromně namáhavá ruční práce. Horníci museli dělat díry do skal, do nichž sypali střelný prach, a pak je rozstřelili. Následně dláty a sekerami, později vzduchovými kladivy a vrtačkami, odstraňovali velké kusy, nakládali je na vozíky tažené koňmi. Ti byli později nahrazeni dieselovými lokomotivami, jež ve finále vystřídaly vzduchem poháněné. Následně se materiál vozil do štípáren.“
V současné době se ale již břidlice pro krytí střech na českém území netěží, nejčastěji se dováží ze Španělska, Velké Británie a Číny. „Zásoby břidlice v podzemí stále jsou, ale těžba v hlubinných dolech je velice nákladná a náročná. V okolí jsou pouze dva činné břidlicové doly. Jeden ve Starých Oldřůvkách a druhý, menší, přímo za nádražím v Budišově nad Budišovkou. Ani v jednom se netěží břidlice na střechy, ale pouze jako materiál na podlahy, obklady, zídky nebo pro drť. Když je ale řeč o Starých Oldřůvkách – když byla opravována střecha Národního divadla, byla k tomu použita právě místní břidlice. A co víc, pracovali na ní pokrývači z Opavy – rodina Mruzků. Břidlice z tohoto regionu – z Oldřůvek a ze Lhotky, kde byla těžba ukončena teprve před třemi roky –, pokrývá například i střechu Týnského chrámu, částečně chrámu sv. Štěpána ve Vídni, maďarského parlamentu a zčásti pravděpodobně i chrámu sv. Víta,“ naznačuje Jana Pavlů, jak kvalitní zdejší břidlice byla.A na závěr jedna zajímavost – kromě využití jako krytina či jako stavební materiál se břidlice používala například i ve školách jako psací potřeby (destička a pisátko), k výrobě gramofonových desek, brousků, světově unikátní elektroinstalace či svícnů, které byly vyváženy až do Ameriky…
Článek, který připravila reportérka Lenka Gulašiová, původně vyšel v časopise Střechy-Fasády-Izolace č. 7-8/2019.