Představovat lidem pohybujícím se kolem střech Pravidla pro navrhování a provádění střech, vydaná Cechem klempířů, pokrývačů a tesařů ČR, je naprosto zbytečné. Nově by se tato užitečná publikace měla dostat do rukou i slovenským kolegům, protože v Cechu strechárov Slovenska chystají její překlad. Doplněna by přitom měla být o chybějící oblasti, konkrétně o střešní šindele. S asfaltovými šindeli problém nebyl, ale v případě dřevěných šindelů narazili zpracovatelé na různorodosti v terminologii a také na nejednotnost pokládky.
Metodické centrum při Národním muzeu v přírodě (NMvP) převzalo iniciativu a 21. května uspořádalo pracovní setkání na téma Pokládka dřevěným šindelem, ke kterému přizvalo jak slovenský, tak i český cech. V konferenčním sále Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm se sešly téměř tři desítky účastníků z celé České republiky. Publikum bylo rozděleno zhruba na polovinu, jednou byli zástupci památkových úřadů a druhou firmy, zabývající se výrobou dřevěných šindelů a jejich pokládkou.
Zástupci obou cechů (Ing. arch. Luděk Kovář za Cech strechárov Slovenska a Pavel Loupanec, přednosta Zlínského regionu Cechu KPT ČR) nejprve vysvětlili účel setkání a vyzvali přítomné k diskusi nad problémem. Pozvolný start pracovního jednání obstaralo video o výrobě dřevěného šindele na Valašsku a připomenutí historického vývoje této technologie v podání Ing. Milana Gesiericha, technického náměstka generálního ředitele NMvP.
Ve svém vystoupení shrnul základní technická data šindele, tloušťku 20 až 25 mm, šířku 80 až 150 mm a délky od 250 do 600 mm. Připomenul také, že v muzeu používají dvojité krytí (tzv. na tupl) s překrytím po 24 cm nebo jednoduché krytí (tzv. na sekeru) s překrytím po 33 cm. Na fasádách jim pak postačuje překrytí po 40 cm (tzv. pohledové).
Inspirativní byly zkušenosti z praxe v podání svérázného horala Ludvíka Dorňáka. Dřevěným šindelům se věnuje od roku 1973, takže je jasné, že jeho vystoupení bylo bohatou studnicí zkušeností. Mimo jiné vysvětlil, že dřevo vždy vybírá nastojato a orientuje se podle kořenových náběhů, přednost přitom mají kmeny levotočivé. Popsal i možnosti pokládky, jako třeba použití úzkých odkorů (odřezek části kmene) na podložení v úžlabí. K radám jej opravňovala nejen délka praxe, ale i úspěšnost jeho realizací, která je téměř stoprocentní.
Vedle pana Dorňáka se do diskuze zapojili i ostatní řemeslníci, jmenujme alespoň některé jako Hlobil, Juráň, Čábelka, Rošťák nebo Drdlík. Posledně jmenovaný apeloval na vytvoření jednotných pravidel, která chybějí a šindel se proto realizuje jako partyzánština. Není daný ani jednotný směr pokládky – někdo začíná zprava, jiný zleva.
A co všechno v debatě zaznělo? To už se dozvíte na stránkách časopisu Střechy-Fasády-Izolace, jehož součástí je i odborný článek Pavla Loupance, přednosty Zlínského regionu Cechu KPT ČR. Aktuální číslo i další vydání časopisu si můžete objednat formou předplatného nebo v online verzi na Floowie.cz, kde najdete také archiv časopisu.