Ploché střechy je možno vystopovat již v historické architektuře Asýrie, Babylónu, Mezopotámie, Persie a dalších dávných civilizací. Konstrukce plochých střech mohly být tvořeny z kamenných desek, kladených na sraz anebo na pero a drážku.
Jiné ploché střechy byly vytvořeny z dřevěné kulatiny, na které byla udusána hlína či lépe v oblastech výskytu přírodního asfaltu byl jako vodotěsná izolace nanesen přírodní asfalt. V zemích s mírným klimatem kolem Středozemního moře mají ploché střechy poměrně dlouhou tradici.
Teprve začátkem 19. století byla vynalezena dehtová lepenka, což významně ovlivnilo technický rozvoj plochých střech. Zhruba od 30. let dvacátého století se plochá střecha stává trvalým architektonickým prvkem obytných a průmyslových budov. V posledních pětatřiceti letech prošlo navrhování a provádění plochých střech bouřlivým technickým rozvojem. S vývojem povlakové hydroizolace na bázi PVC, TPO, EPDM, PIB, ECB, ale také při vývoji asfaltových pásů paralelně probíhal vývoj kotevních systémů těchto hydroizolací, a to nejen mechanických upevňovacích systémů, ale také chemických i vakuových (podtlakových).
Celý odborný článek, ve kterém se Ing. Jaroslav Štok prostřednictvím řady názorných příkladů věnuje problematice mechanického kotvení plochých střech, si můžete přečíst v tištěném či online vydání časopisu Střechy-Fasády-Izolace 1/2018.